Obec Svojšice
Obec Svojšice se rozkládá v zahloubeném terénu jinak poměrně rovinaté krajiny v nadmořské výšce 470 m n.m. Její součástí je i nedaleká osada Kletice. V nejbližším okolí najdeme obce Chraštice, Nestrašovice, Tušovice a Řeteč. Okresní město Příbram je vzdáleno 15 km. Již od roku 1826 jsou v mapách stabilního katastru zobrazeny silnice z Chraštic do Březnice a do Tochovic.
Z východu jsou Svojšice obehnány Touškovským lesem a březovým lesem Hořice. V severní části se nachází rybník a k němu přilehlá zahrádkářská a chatařská oblast. Obec obklopují rozlehlá pole.
Původ názvu obce je odvozen od osobního jména Svojka, tedy ves lidí Svojkových.
Symboly obce
Znak
V modro-červeně polceném štítě je postavený stříbrný meč se zlatým jílcem prostrčený zlatou lilií bez středních listů, nahoře provázený dvěma zlatými osmihrotými hvězdami.
Upravená figura lilie a erbovní barvy představují spojení připomínky březnických Lokšanů z Lokšan.
Meč je atributem patrona místní kaple sv. Václava a hvězdy patří patronce Panně Marii.
Vlajka
List tvoří dva svislé pruhy, modrý a červený, oba se zlatou osmicípou hvězdou. Uprostřed je stříbrný meč se zlatým jílcem hrotem k dolnímu okraji, prostrčený zlatou lilií bez středních listů.
Historie obce
Nálezy
Okolí Svojšic bylo osídleno již od pravěku. Tuto skutečnost dokazuje nález úštěpu z pole mezi Zbenicemi a Sladkovským mlýnem ze starší doby kamenné (cca do 11. tisíciletí př.n.l.). Z okolí Nestrašovic pochází štípaná industrie ze střední doby kamenné (cca do 8. tisíciletí př.n.l.). U zříceniny Hrochův Hrádek (Dobrá Voda) byly nalezeny pozůstatky opevněného návrší z doby laténské.
V letech 1897 –1899 zkoumali Jan Kout a Václav Landa pohřebiště na svahu Kotovy hory u Tušovic. Kostrové hroby s milodary v podobě nádob a šperků jsou datovány do 10. století n.l.
Roku 1816 bylo u Tochovic nalezeno 14 mincí ukrytých po Bílé hoře, roku 1827 téměř 300 mincí. Jednalo se o pražské groše a mince Maxmiliána II. a Rudolfa II.
V letech 1922 a 1924 byly v Zalužanech objeveny dva denáry císaře Hadriána a roku 1950 v Kleticích nádoba s groši Václava IV.
První zmínky o obci
Svojšice ležely u hranice přemyslovského státu českého a patřily pražským knížatům. Poprvé jsou zmiňovány ve spojení s knížetem Oldřichem v roce 1012. Ten v roce 1030 daroval obci dominikánskému klášteru sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle.
Další písemná zmínka pochází z roku 1310, kdy papež Kliment V. vydává pro klášter ochrannou listinu.
V 15. a 16. století patří Svojšice (Swoyssicze) majitelům tvrze Tochovice.
Od poloviny 16. století do roku 1848 je obec (Swuschitz) součástí panství Březnice.
V roce 1870 spadaly Svojšice dle záznamů pod chraštickou faru (hejtmanství Blatná, okres a pošta Březnice).
V roce 1900 se k obci přidružily Kletice, Nestrašovice a samota Dol, Pod Hradem, mlýn Podnestrašovický.
Osídlení obce
Roku 1848 žilo ve Svojšicích 136 obyvatel v 21 domech, v roce 1900 pak 169 obyvatel ve 26 domech a na počátku 20. století čítala obec 27 popisných čísel. Toho času zde bylo 6 selských usedlostí, hostinec Š. Pučálky, hostinec L. Krejčího, kovářská dílna J. Berky, cihelna V. Bambase, mlýn J. Sládka, truhlářství V. Řezáče a několik obuvníků.
Škola
Reforma školství, vyhlášená císařovnou a českou královnou Marií Terezií vydáním Všeobecného školního řádu dne 6. prosince 1774, zůstává do dnešních dnů nejvýraznější a nejzásadnější reformou našeho školství. Základem školské reformy bylo vybudování škol ve všech farních obcích. V menších městech a všech vsích s farou měly být zřizovány jedno nebo dvoutřídní školy triviální (podle tří základních výukových předmětů - tzv. trivia: čtení, psaní a počtů, které měly být doplněny ještě náboženstvím a na venkově i základy hospodaření, ve městech pak dovednostmi potřebnými pro průmysl a řemesla).
Obec Svojšice tehdy patřila ke škole v Chrašticích, která zde dle zápisů z farní matriky stála již v druhé polovině 17. století. Prvním řídícím učitelem byl Lukáš Kukačka. První doklady o svojšických žácích pochází až z konce 19. století. Vyučování probíhalo od pondělka do středy dopoledne, v pátek pak celý den. Do školy chodily děti pěšky přes Kletice nebo přes pole kolem Touškovského lesa. Od roku 1953 mohly jezdit autobusem.
Památky v obci
V roce 1906 byla svépomocí občanů na místě pastoušky postavena kaple sv. Václava. Podle dostupných písemnosí nedoznala v průběhu 20. století významných změn. Až v 90. letech byla renovována její vnější část. Dodnes slouží jako zvonice.
Kamenný kříž pochází z roku 1911.
Povídky a vyprávění inspirované paměťmi Josefa Hlavína
Jak šel František Doubek pěšky z Číny
František Doubek ze Svojšic narukoval na vojnu v roce 1910. Tehdy trval výcvik branců až osm let. Na začátku války měl tedy odslouženu již polovinu.
Během válečného období se dostal až na východní ruskou frontu. Z té přeběhl do zajetí. Jako sluhu ho přijal ruský šlechtic. František se rychle naučil jazyk a učil své pány produktivně hospodařit.
Po válce nastal v Rusku třídní boj. Vojín Doubek dostal příkaz připravit dva spolehlivé vozy, naložit je cennostmi a jet do Číny. Jeden koňský povoz řídil pán, druhý František. Po příjezdu do Země vycházejícího slunce byl František propuštěn ze služby. Rozhodl se vrátit pěšky do rodné vlasti. Putoval převážně v noci a vyhýbal se místům, kde se bojovalo. Příležitostně pomáhal v chalupách s opravou střechy a nářadí.
Úmorná cesta trvala Františku Doubkovi přes dva roky. Jeho dívka na něho čekala, a tak se po jeho návratu v roce 1920 konala svatba.
Stará řezačka
Pan Řezáč potkal muže, který se ho ptal, zda neví o někom, kdo by prodal řezačku, stroj na sekání slámy. Odpověděl, že jednu takovou má a rád ji prodá. Poslal ho k sobě domů, ať si ji prohlédne a zkontroluje její stav, zda nemá vylámané zuby. Cenu si má domluvit s manželkou.
Muž oznámil paní, že jde na prohlídku staré řezačky. Má mu ji ukázat, odkrýt, a když se mu bude líbit, dobře zaplatí. Zuby si případně opraví sám.
Paní Řezáčová, které přezdívali „stará řezačka“, kupce hnala ze vrat vidlemi. V hostinci pak muži vtípek vysvětlili.
Pečínky od Řezáče a vrchní četník Bystřický
Cestou z práce chytal pan Řezáč zajíce. Do hostince nosil pečeně i proslavenou svíčkovou. Měl pak pití zadarmo.
Nájemci honitby ho nahlásili tochovickým četníkům. Vyšetřování se ujal vrchní četník Bystřický. Neustále Řezáče kontroloval. Brzy zjistil, kdy a kam chodí líčit oka. Jednou ho přímo u oka se zajícem přistihl. Řezáč strčil zajíce pod kabát a utíkal na opačnou stranu lesa Malina. Oklikou se vracel k domovu. Pan vrchní sedl na kolo a jel přímo k domu Řezáče, kde si na něho chtěl počkat. Když dorazil k vratům pytláka, ten právě vyjížděl s fůrou hnoje na pole. Ačkoli neměl důkaz, četník k Řezáčovi promlouval. Sdělil mu, že ví, že dělá ze zajíců pečínky. Může ho tedy zatknout za lov divokého zvířete, za pytláctví. Řezáč se bránil, že prý zajíce chová na zahradě. Protože myslivci zajíce nekrmí, chodí k němu skrz plaňky na zahradu. U něho se vždy dobře nažerou a zpět už se neprotáhnou.
Četníka mrzelo, že ho nikdy nemůže chytit při činu.
Nevyřešený případ krádeže sena
Jednoho dne se vracela parta mladíků ze zábavy. Na řetecké louce bylo několik kup čerstvých kopek sena. Mladíci se domluvili, že vždy ze dvou kup udělají jednu. Četníci nemohli přijít na to, kam se ztratila polovina kopek.
Správná hospodyňka pro pírko i přes plot skočí
Jednomu hospodáři se ztrácelo z kůlny nasekané dříví. Počíhal si na zloděje, nastala honička a zdálo se, že zloděj uteče. Až při přeskoku příkopu spadl a byl polapen. Ze zloděje se vyklubala sousedka.
Kdo jinému jámu kopá…
Jiný hospodář při záchraně dřeva navrtal polínko, dal do něj střelný prach a čekal, až u zloděje v kamnech bouchne. Zloděj ale v noci polínka přeházel. Asi za týden se ozval výbuch, který rozbil plotnu, ale ne u zloděje, nýbrž u hospodáře.
